Už je tomu téměř pět let, co do věčných lovišť odešla spočinout jedna z nejzásadnějších skupin konce dvacátého století, která svojí tvorbou hravě překonávala časové i hudební bariéry a na kterou v úctě vzpomínají tisíce pozůstalých. Ovšem ani po smrti nemají Dead Can Dance klid. Jejich firma 4AD se už podruhé rozhodla řádně provětrat záhrobní archivy a díky tomu mohou mrtví s živými opět vesele tančit.
Za všechno může kompilační 2CD s příznačným názvem Wake (Probuzení / ale také Tryzna či Pohřební hostina – vyberte si). Vyšlo pátého května a dle představ vydavatelské firmy má být “cenově dostupnější variantou” reprezentativního 4CD boxu, který spatřil světlo světa před rokem a čtvrt. Po výtvarné i obsahové stránce výtečně vypravené album ve 26 skladbách přibližuje osmnáctiletou historii tohoto osobitého sdružení, a zatímco tak činí na přeskáčku, my si na ně zavzpomínáme pěkně chronologicky. Bylo nebylo.
(more…)
Existuje hudba, která vám zůstane v uších a v hlavě ještě dlouho po odeznění posledních tónů. Hudba, která přežije bez problémů nápory nových stylů, vichry nafouklých a nafoukaných hitparád, hudba, která se stává nadčasovou klasikou téměř okamžitě po svém vzniku. Hudba, pro kterou se jen stěží hledají přirovnání a která nemá ráda škatulky, protože jsou pro ni mučednicky úzké. Přesně taková se zdá být i hudba, kterou téměř osmnáct let tvořilo duo s temným a mnohoznačným názvem Dead Can Dance. (more…)
Dlouhé tři dekády museli fanoušci koncepčního díla The Wall čekat na jeho pravověrnou reinkarnaci. Odměnou za trpělivost jim bylo famózní provedení v režii hlavního architekta - Rogera Waterse.
Roger Waters: The Wall Live
O2 Arena, Praha
15. a 16. 04. 2011
Politicko-psychologický manifest The Wall je silné a nadčasové dílo, což průběžně prokazují četná rekonstrukční provedení, z nichž některá bylo možno spatřit nedávno i na vlastní oči (řemeslnicky akurátní představení Australian Pink Floyd či srdcařsky vycizelovaná verze Filipa Benešovského). Avšak prožít si Pinkovo vnitřní i vnější martýrium ve společnosti původního autora, tedy zvukově i vizuálně se takřka dotknout originálu, to se věru nepoštěstí každý den. (more…)
Doma v Semilech čeří rockové vody tanečními beaty. Logo mají takřka metalové, ale elektronika je pro ně vším. Chtějí znít drsně, ale zároveň bavit lidi i sebe. A kamkoli přijedou, je více a více plno. Slovo se šíří.
O elektro realitě i robotické imaginaci rozprávějí Filip Vancl (19)
a Marian Daniel (22). (more…)
The year of falling down.. and moving on up (more…)
Shodou okolností se ve světě tónů, zvuků, vibrací a decibelů schyluje k zajímavé bezeslovné konfrontaci. Přelomové loňské vítězství bombtracku Killing In the Name nad pop idoly a cukrovitě-zasněženým balastem v prestižním vánočním týdnu UK Singles Chart inspirovalo další sympatickou aktivitu. (more…)
Síla slova.
Zpěvák, skladatel, spisovatel, herec a nekompromisní komentátor sklidil aplaus, aniž utrousil jedinou notu. Ale nářez to byl jak od Black Flag. (more…)
Divá diva (a její druhá pražská zteč).
„Tak co, jdeš na Tori?“ Z odpovědí na soukromou anketní otázku bylo tentokrát častěji než zdrávo cítit znepokojivé váhání, nejistota, pochyby. Album Abnormally Attracted to Sin bylo obecně přijato spíše s rozpaky, megalomanská (megalowomanská?) stopáž ubírá novinkám vítr z plachet, těžko říci, jak to bude znít živě… Jenže paní Amosová je především performerka, koncerty bere jako namátkovou inventuru celého repertoáru, večer co večer pilně obměňuje setlist a svá dílka s chutí tvaruje dle nálady. Plus má oporu ve vynikající kapele. (more…)
Jarreho koncerty k 30. výročí alba Oxygene měly vynikající odezvu. Francouzský elektronický eskamotér se proto s hlavou plnou plánů okamžitě vrhl do příprav dalšího turné. Ideální příležitost navázat se sympatickým šedesátníkem exkluzivní telemost Paříž – Praha. Necelých dvacet minut tehdy uteklo jako nic. A jeho roztomile frrrankoanglické “zzank you as well, I enžoyed dzzis conversation very much” znělo na druhé straně sluchátka jako ten nejlahodnější analogový septakord. Potěšení na mé straně.. (more…)
The year of deep doubts (and a great joy). (more…)
mohu si postěžovat, prosím?
já jen.. letošní rok nezačal vůbec zle. charlottka gainsbourgová (zatímco 5:55 byla prakticky jednou z nejpovedenějších desek AIR, ještě brusem vonící IRM patří právem mezi nej desky pana becka [v tomto tisíciletí]). k tomu důstojný návrat markýzy schöne Sade, pekelná ega z bristolu (masivní heligoland aka hell-ego-land atak s hlavou pořád vztyčenou), nabroušená a nádherně drzá verze dark side of the moon od flaming lips a přátel (henry rollins!), pozdě-ale-přece objevení frufru the fruitful… (more…)
I cesta může být cíl!
Stále hledající a experimentující Longital přicházejí s experimentem na druhou. (more…)
New York je žena..
..a Suzanne Vega je dáma. O tom není sporu. Její sedmé album je povídkovou knížkou, sbírkou básní, procházkou po Ludlow Street („kde lidé jsou dobří a obyčejní,“ jak říkával Suzanin bratr Tim), sešitem plným črt z metropolitních zákoutí. „Hlavní město světa“ je cítit na každém kroku/z každé noty, je pro Vegu zrcadlem, kronikou i přehlídkovým molem nachystaným pro marš těch nejintimnějších emocí. (more…)
To bylo tenkrát, ještě před Rokem Nula…
Mám několik přátel, kteří NIN „přestali sledovat po prvním albu“. Razantní příklon ke kytarám po temně elektronickém debutu berou jako příliš prvoplánový a hudrají nad monotónností zvuku. Většina ledovce však vždy zůstává pod hladinou. Reznor s elektronikou pracuje i nadále, ale je pro něho bytelnou kostrou a zlověstnou podsadou k vyjádření chmurných vizí a palčivého světabolu pomocí následně nabalovaného hluku, řezavých kytar a drtivých dynamických změn.
A přesně v tomto duchu probíhal i Druhý Gasometrický Koncil. (more…)
Přijeli, zahráli, triumfovali (aneb Never Let Me Down, Gahan!)
Stadion Interu je strašidelná stavba, poplatná době svého vzniku. Rozlehlé chátrající tribuny dlí rozpačitě několik desítek metrů od plochy, což musí být velmi nepříjemné při sledování fotbalu a ještě méně praktické je to při koncertech. Značná část diváků na ploše navíc bojovala s přítomností obří zvukařské věže, takže nejlepší výhled měly nakonec hvězdy přímo z pódia. (more…)
Rekonstrukce do roka a do dne
Není to právě jednoduchý.. není to vůbec! jednoduchý.. pustit se do křížku s Klubem rváčů. Jelikož tím - mimo jiné - okamžitě obcházíte první pravidlo. První (a taktéž druhý) zákon. A to se nevyplácí. To hned agent Cooper a další pánové v kopiích a skrytých kopiích roztáčí smršť virtuální úředničiny, proti sedmi Fight Club rules staví svých sedm zmatečných a hrozí přes oceán věcmi různými. Naštěstí Ústí má v rukou požehnání z míst nejpovolanějších. Chuckův typicky roztomile rozsochatý dopis hovoří jasnou řečí a divadlo žije. Fight Club rulez. Uvolněte střed kruhu. Můžeme (smíme) začít.
(more…)
Další z krátkých výletů za Dlhými dielami.
Tentokrát na křest Revoyaged v Divadle Rubín.
“Bude paráda,” sliboval páter poster:
(more…)
O nedbalé eleganci a časových smyčkách. (more…)
