June 19, 2009 

Live: Depeche Mode, Stadion Inter, Bratislava 11.06.06

Přijeli, zahráli, triumfovali (aneb Never Let Me Down, Gahan!)

Stadion Interu je strašidelná stavba, poplatná době svého vzniku. Rozlehlé chátrající tribuny dlí rozpačitě několik desítek metrů od plochy, což musí být velmi nepříjemné při sledování fotbalu a ještě méně praktické je to při koncertech. Značná část diváků na ploše navíc bojovala s přítomností obří zvukařské věže, takže nejlepší výhled měly nakonec hvězdy přímo z pódia.

Úlohy první předkapely se s drajvem sobě vlastním zhostili ještě za slunečního svitu Sunshine, kterým tou dobou již řádně zaplněný stadion opravdu slušel. Což se bohužel nedá tvrdit o následujících Sisters of Mercy. Loni na Love Planet, uzamčeni do mlhy a divokých světel, dali ještě chvílemi vzpomenout na zašlou slávu a sílu goth-rockových průkopníků. Na Interu, za denního světla, za absence dýmu a především (jak jinak) nového materiálu, působil Andrew Eldritch s dvojicí námezdních kytaristů pouze jako vyžilý, smutný a bezradný revival sama sebe.

dm1.jpg

Depeche Mode dorazili do slovenské metropole očividně v dobrém rozmaru a svůj premiérový zdejší koncert si všichni na pódiu užívali stejně jako natěšená masa masa pod ním. Zmíněný luxusní výhled měli na více než 30 000 fanoušků, nadšených z každého tónu a ochotných demonstrovat svoji oddanost na jakýkoli Gahanův povel a pohyb (jak už to tak na koncertech DM bývá).

Těžko cokoli vytknout. Zvuk vzhledem k místu konání více než přijatelný, světla i projekce po corbijnovsku dotažené, prostoje minimální, atmosféra vynikající (místa k sezení byla nejpozději od druhého songu kompletně k stání a mexické vlny obíhaly stadion už dvacet minut před začátkem). Setlist působil oproti lednové pražské Sazka Areně vyrovnaněji a ve větší vokální jistotě byl po celý večer i frontman Gahan.

Dokonce i starý dobrák Fletch vyváděl jako malý kluk. Rozdával úsměvy, klaněl se kolegům a každou chvíli mával do hlediště. Co přesně dalšího je náplní jeho zaměstnání, není stále zcela jasné. Bylo by neobyčejně zajímavé dostat jednou jedinkrát možnost dívat se mu během vystoupení pod ruce, sledovat, co všechno, tedy kromě roztleskávání a poskakování, v útrobách svého stylizovaného létajícího půltalíře provádí. Občas sice soustředěně zaboří ruce do kláves, tu a tam nasadí sluchátka a cosi důkladně kontroluje, ale nejvíce reálné práce – včetně doprovodných vokálů – obstarává sousedící klávesák Peter Gordeno.

Co se týče hudby samotné, z ověřených jistot vyzněla „povinně“ pouze Behind The Wheel a částečně i Question Of Time. Naopak potěšili zástupci z Violatora, In Your Room a World In My Eyes. A především rockově řádivá dvojice John The Revelator (té umístění ke konci základní části koncertu vyloženě prospívá), plus značně překopaná I Feel You, elektrizující a erotikou nabitá víc než kdy jindy.

dm2.jpg

Leckdy třešničkou, někdy spíše úskalím dobře rozjetých, úderných show aktuálního turné bývají Goreovy balady, v rámci stabilního setlistu průběžně obměňované. Fanynky spolehlivě jihnou, soudnějšího posluchače však jímají rozpaky z až nebezpečné patetičnosti. Stařičká It Doesn’t Matter Two s lehce folkovým (ano!) nádechem to ještě ustála, avšak takové přídavkové Leave In Silence, zpomalené a doprovázené pouze Gordenovým klavírem, by trocha toho nadhledu neuškodila. Ale abych nekřivdil: v jeden z vrcholů koncertu se bez debat převtělila kompletně přearanžovaná Home, v jejímž závěru Martin hopsavým krokem dotančil až na rampu, kde se pak spokojeně rozhlížel a blaženě usmíval nad záplavou plesajících rukou (i když namísto zapalovačů kolem něho do tmy zářily především mobily a displeje digifoťáků. Inu, pokrok nezastavíte.).

Speciální místo v repertoáru DM má nadčasová Enjoy The Silence, která i potísícáte zní zkrátka stále úžasně. Ať ji pánové obalí do jakékoli verze, vždy jí padne jak ulitá. Kouzlo trvá. Takže stačí, aby se na obrazovce obejvila královská korunka a celý Inter ihned odlétá na osm minut do nebes.

Čas, vyměřený pro pobyt DM na slovenské půdě (včetně transportu suma sumárum necelých šest hodin) se naplňuje. „Toto je první píseň, kterou jsme kdy nahráli,“ uvádí Gore odpíchnutou verzi Photographic. A na závěr, jak jinak, eso z největších, Never Let Me Down. Dlouho to pak vypadalo, že ještě něco přijde, ale černé limuzíny s majáčky mířící smer letisko rozhodly jinak. A tak ti, kterým chyběla jakási „poslední tečka“, si na cestě k východu alespoň pro sebe zpívají „everything counts in large amounts…“.

DM jsou ve skvělé formě a Bratislavu pokořili ukázkově. Eldritch by se měl učit.    A stydět.

Filiptom

*

Fotoreport (Tomáš Martinek)

Never Let Me Down Again (excerpt)

Stripped (excerpt)

Depež Moud @ JOJ (reportáž)

Comments

Leave a comment

Please fill-in all fields marked by red star (*).

*
To prove that you're not a bot, enter this code
Anti-Spam Image

Powered by WP Hashcash