Někdejší soundtrack k dlouhým nočním směnám během finiše diplomky:
tylersays.mp3
Na tu skladbu jsem natrefil v rámci rešerše koncem léta 2003 na jakémsi fanouškovském Fight Club webu, kde hrála jako intro. Bohužel, veškeré pokusy o identifikaci nahrávky zůstávají zatím bez úspěchu. Nedaří se mi ani zpětně lokalizovat místo nálezu - ty stránky zřejmě už neexistují. Z filmového OST (tedy od Dust Brothers) skladba nepochází. Možná je to autorská koláž majitele webu, která vznikla speciálně pro účely zmíněného intra? Hard to say.
Jakákoli stopa vítána.
FKÚ (Filofonská Komunikační Ústředna) děkuje.
“my jsme.. patrick bergman” (mc vaant)
(more…)
To bylo tenkrát, ještě před Rokem Nula…
Mám několik přátel, kteří NIN „přestali sledovat po prvním albu“. Razantní příklon ke kytarám po temně elektronickém debutu berou jako příliš prvoplánový a hudrají nad monotónností zvuku. Většina ledovce však vždy zůstává pod hladinou. Reznor s elektronikou pracuje i nadále, ale je pro něho bytelnou kostrou a zlověstnou podsadou k vyjádření chmurných vizí a palčivého světabolu pomocí následně nabalovaného hluku, řezavých kytar a drtivých dynamických změn.
A přesně v tomto duchu probíhal i Druhý Gasometrický Koncil. (more…)
Přijeli, zahráli, triumfovali (aneb Never Let Me Down, Gahan!)
Stadion Interu je strašidelná stavba, poplatná době svého vzniku. Rozlehlé chátrající tribuny dlí rozpačitě několik desítek metrů od plochy, což musí být velmi nepříjemné při sledování fotbalu a ještě méně praktické je to při koncertech. Značná část diváků na ploše navíc bojovala s přítomností obří zvukařské věže, takže nejlepší výhled měly nakonec hvězdy přímo z pódia. (more…)
Cestou z práce… Nula tři nula šest v roce nula devět.. Na Strži vedle sebe.. Dva příběhy.. Dva světy. Možná. Možná ne… Ale možná přece.
*
