Už je tomu téměř pět let, co do věčných lovišť odešla spočinout jedna z nejzásadnějších skupin konce dvacátého století, která svojí tvorbou hravě překonávala časové i hudební bariéry a na kterou v úctě vzpomínají tisíce pozůstalých. Ovšem ani po smrti nemají Dead Can Dance klid. Jejich firma 4AD se už podruhé rozhodla řádně provětrat záhrobní archivy a díky tomu mohou mrtví s živými opět vesele tančit.

Za všechno může kompilační 2CD s příznačným názvem Wake (Probuzení / ale také Tryzna či Pohřební hostina – vyberte si). Vyšlo pátého května a dle představ vydavatelské firmy má být “cenově dostupnější variantou” reprezentativního 4CD boxu, který spatřil světlo světa před rokem a čtvrt. Po výtvarné i obsahové stránce výtečně vypravené album ve 26 skladbách přibližuje osmnáctiletou historii tohoto osobitého sdružení, a zatímco tak činí na přeskáčku, my si na ně zavzpomínáme pěkně chronologicky. Bylo nebylo.

ZADEJTE SE, PROSÍM

Hlavní hrdinové tohoto příběhu, Lisa Gerrard a Brendan Perry, se potkali někdy v roce 1980 v Melbourne. Neúspěšný učitel Brendan se právě rozhodl vyměnit zlobivé studenty za partu odhodlaných punkerů, kteří si byli jisti, že rozhodně co nejdříve, možná už pozítří, ohromí svým uměním celičký hudební svět. Tento báječný plán údajně ztroskotal na “absolutní neschopnosti zajistit si jakoukoli nahrávací smlouvu, třeba i špatnou”, navíc Brendana začínaly lákat spíše experimenty s novými zvuky, nástroji a rytmy. Spřízněnou duši našel právě v Lise, která vyrůstala v pestré komunitě na předměstí, kde objevovala hudbu různých kultur a stylů. Záhy bylo jasné, že ti dva se při skládání skvěle doplňují a ovlivňují.

Australská scéna se však na novátorské Dead Can Dance netvářila příliš nadšeně, takže oba nějaký čas pilně střádali (vydělávali si tenkrát mytím nádobí v jedné arabské restauraci) a v roce 1982 konečně odjeli do vysněného Londýna. Brzy se jim podařilo nahrát několik skladeb pro rozhlasové vysílání BBC a následně podepsat smlouvu s kultovním labelem 4AD. V březnu 84 jim zde vychází první album, shrnující první čtyři roky existence a nazvané jednoduše Dead Can Dance. A proč vlastně? “Tenhle název dokonale vystihuje nekonečný proces přeměny neživého v živé a naopak,” vysvětluje Brendan. “Naše hudba se snaží vyprávět přesně o tomhle.” Rituální maska z Nové Guinei na obalu mu dává za pravdu: kdysi byla součástí živého stromu, ale i mrtvé dřevo může díky řezbářům a tanečníkům znovu obživnout, i mrtvé věci mohou znovu tančit.

Debutové album jasně vyzdvihlo všechny přednosti a sílu hudby přemýšlivého dua - klenuté perkusivní melodie, kombinace starodávných a moderních nástrojů, atmosféru zašlých světů a časů a zároveň obrovskou dávku nefalšovaných emocí a nálad. Zbraní nejmocnější, která útočí nemilosrdně na vaše uši i duši, je ovšem pěvecké umění Brendana i Lisy. Skladby se sytým mužským vokálem nádherně kontrastují s křišťálově čistým a jemným hlasem Lisy, která navíc často zpívá beze slov, pouhým zvukem vyjadřuje momentální náladu či vypráví příběhy. Není divu, že následující deska, Spleen And Ideal, se okamžitě usídlila na druhé příčce britské nezávislé hitparády.

Rozšiřuje se i nástrojové obsazení, kytary vyklízejí pozice a dávají prostor smyčcům, výrazným trubkám a tympánovým bouřím. A nastává čas pro oblíbenou vsuvku s názvem Co Se Skrývá Za Tím Názvem. Takže, Brendane? “Naše písně jsou o pravdě a iluzích, o svobodě a omezeních, o víře a věčných pochybnostech. Za všemi těmi symboly je pokaždé touha po dokonalosti a rovnováze. Jde o hledání určitého ideálního stavu.” A jak potvrdilo následující dvouleté intenzivní turné, ideálních stavů Dead Can Dance nejlépe dosahují hlavně při koncertech, kdy díky improvizaci dochází mnohdy až k “nebezpečně krásným okamžikům”.

TANEČNÍ PRO MÍRNĚ POKROČILÉ

Třetí studiové album DCD vzniklo v roce 1987 a jmenuje se Within the Realm of a Dying Sun (Uprostřed říše umírajícího slunce). Realizaci pestrých hudebních nápadů se tu meze opravdu nekladou, Gerrard a Perry si dokonce spravedlivě rozdělili pěvecké povinnosti, takže každá strana desky je sólem pro jeden z charismatických hlasů. Bohaté aranže jsou zároveň důkazem toho, že “si oba uvědomujeme, jak jsme běžnými nástroji, jako je kytara, basa a bicí, čím dál více svazováni. Rozhodli jsme se proto postupovat spíše tradiční cestou a využívat hlavně klasických nástrojů, samozřejmě s pomocí samplerů a počítačů. Abychom mohli konečně hrát nahlas to, co sami slyšíme uvnitř.”

Následující Serpent’s Egg (Hadí vejce) vyšlo o rok později a hudebně nás přenese až někam do anglické renesance, kdy se krajem prohánějí romantičtí trubadůři a svým zpěvem glosují pochmurné i radostné události. Pomyslným vejcem je zde samotná planeta Země, symbolickým hadem pak řeky a cesty, které ji pevně obepínají. Obrovského potenciálu imaginativní hudby Dead Can Dance si navíc konečně začínají všímat filmaři. První zakázkou je soundtrack k filmu El Niňo De La Luna (Měsíční dítě), kde se ve své první roli představila i Lisa Gerrard. Jak na její výkon reagovaly tehdejší kritiky se bohužel do uzávěrky nepodařilo zjistit. Povíme vám to tedy příště. Na podobné detaily stejně není čas, jelikož už se blíží rok 1990 a Dead Can Dance se po vydání pátého alba Aion (Věk) vydávají na své první turné do Ameriky.

Koncerty se maximálně daří, místní tisk nešetří superlativy na adresu obou protagonistů, až si někdo náhle uvědomí, že DCD zatím nevyšla za oceánem jediná deska! Brendan s Lisou tedy obratem zabilancují a výsledkem je kolekce jejich nejoblíbenějších skladeb, vetknutá do disku A Passage of  Time (Putování časem), který obsahuje i dva nové songy, pulzující Bird a Brendanův hymnický Spirit - mimochodem, ten jediný mi sice na nové kompilaci Wake tak nějak chybí, nerad bych ovšem tímto jakkoli tlačil na vedení 4AD, aby snad do roka a do dne vydávalo výběr nový, ještě výběrovatější. Současná situace je, řekl bych, zcela uspokojivá. Dobrého poskrovnu. Kde jsme to byli?

KVAPÍK LAPENÝCH DUCHŮ

V září 1993 se z Londýna do labyrintů světa rozletělo předposlední řadové album Dead Can Dance, které dostalo název Into the Labyrinth a ilustruje zajímavý posun. Zatímco předchozí Aion byl postaven z velké části na dobových a autentických nástrojích, nyní převládají syntezátory, které však Perry ovládá velmi citlivě a vkusně. Jsou mu i nadále pouhým pomocníkem při vykreslování nálad, nejde v žádném případě o zavržení “přírodních zvuků”, i když např. Carnival is Over je díky klávesám zřejmě nejhitovější skladbou DCD (dá-li se vůbec v souvislosti s nimi mluvit o hitovosti) a objevuje se i na klipové MTV, kde mrtví jinak tančívají spíše zřídka.

K popularitě dua jistě přispívá i účast na soundtracku k výpravnému filmovému projektu Baraka, kde zazní magická Host of Seraphim i zcela nový materiál. Ten je také páteří koncertního alba Towards the Within (Směrem do nitra), které vznikalo během amerického turné v roce 1993. Mimochodem, z celkově patnácti zde předvedených skladeb jsou pouze čtyři (slovy 4) ke slyšení na oficiálně vydaných nahrávkách. Lisa má pro takové počínání logické vysvětlení: “Během koncertů vycházíme vždy z určitého daného tvaru, ale neustále pobízíme muzikanty, aby se nechali ovlivnit tím, co právě cítí. Nechci, abychom některé skladby nahráli ve studiu, nerada bych jim dávala konečný tvar a uzavřela je tak do jisté neměnnosti. Ztratily by své kouzlo.”

Během amerických vystoupení vznikl také stejnojmenný film, jedinečný důkaz tvůrčích kvalit souboru ve vrcholné formě. Režisér Baraky Mark Magidson, který měl dokument na starosti, nechává mezi skladbami Brendana a Lisu hovořit o přístupu k hudbě, k tradicím i k celé historii Dead Can Dance. O tom, jakou sílu a naléhavost jejich koncerty měly, jsme se mohli naštěstí přesvědčit i v Praze, kam v roce 1996 rozšířená sestava DCD zavítala. Se ctí se tenkrát popasovali s poněkud plyšovým prostředím Kongresového sálu a na konci se jim 12 minut tleskalo vestoje. A pak se divte, že si Ivo Watts-Russell, majitel 4AD, v bookletu aktuálního Wake téměř “po Schindlerovsku” zastýská: “víc, mnohem víc jsme jich měli nahrát. Je to věčná škoda. Ty koncerty posouvaly jejich hudbu dál a dál.” Neplač, muchomůrko…

ŽIVOT PO ŽIVOTĚ

Rytmický a světoběžnický Spiritchaser (Lovec démonů) uzavřel aktivní historii Dead Can Dance. Ze zamýšleného dalšího projektu zbyla pouze jediná skladba The Lotus Eaters. Oba zakladatelé se oficiálně rozešli v roce 1998, o čtyři roky později následoval zmíněný box set, který kromě 47 skladeb obsahoval i DVD Towards the Within, a jeho aktuální zmenšená verze Wake. Brendan Perry vydal jedno jediné folkově-meditativní album Eye of the Hunter (1999) a ve svém studiu Quivvy Church v Irsku pořádá pravidelné čtvrteční lekce samby. Lisa Gerrard je o poznání pilnější, sólové desky už má na kontě dvě (The Mirror Pool, 1995, a Duality, 1998) a na letošní léto chystá další, zřejmě s názvem Immortal Memory. Navíc se úspěšně prosazuje na poli filmové hudby (např. The Insider, Ali, nejnověji Whale Rider). Partitura ke slavnému Gladiatorovi ji dokonce vynesla Zlatý globus a nominaci na Oscara. Co se týče Dead Can Dance, opětovná spolupráce L. a B. vyloučena není, lze však předjímat, že nejaktivnějším subjektem bude prozatím Ivo W.-R. a jeho 4AD. Pro některé (nad)pozemské věci zkrátka žádné “odpočívej
v pokoji” neplatí. Naštěstí.

*

_fwd to 2012:

DeadCanDance.com