Síla slova.

Zpěvák, skladatel, spisovatel, herec a nekompromisní komentátor sklidil aplaus, aniž utrousil jedinou notu. Ale nářez to byl jak od Black Flag.

S pásmy mluveného slova – pozor, neplést se stand-up čísly nebo Stojákem – křižuje Rollins planetu více než dvě dekády. V Praze se však bez kapely za zády představil poprvé. A stálo to za to. Na pódium téměř přiběhne, což koresponduje s tempem celého večera. A spustí. Vypravěč-kulometčík. Sice se omluví za angličtinu jako výhradní komunikační nástroj, ale během následujících cca 160 (!) minut nezvolní ani na sekundu, ani si nelokne minerálky, nic. Mikrofon stále ve svalnaté levačce a drtí to do nás po punkrockersku. Nemáte prostor přestat dávat pozor a až na jednu krátkou, kratičkou, kratičičkou výjimku máte díky Henryho chytrému humoru a skvělé práci s dynamikou i hlasem (je mj. zručný imitátor) velkou šanci valící se monologický proud opravdu úspěšně udržet. Neb rozhodně JE co poslouchat.

Namátkou. O voskové figuríně Michelle Obamové a pestrých komentech pod její fotkou. O informační superdálnici jménem internet. O volební noci ve Washingtonu, kdy nebylo ani pro tvrdé chlapíky ostudou plakat dojetím. O xenofobii, zabedněnosti a šikaně. O tom, jak Češi před časem krásně vyhostili rasistu a popírače holocaustu Davida Dukea („nesouhlasím se zákony, které trestají vězením za to, že máte jiný názor. Ale speciálně v tomhle případě… mi to přijde úúúžasný!!!“). Nebo o projevu k promujícím univerzitním studentům (představte si Rollinse v slavnostním taláru a hranaté čepici).

A také o prostitutkách na náměstí Tian’anmen. O srílanském death metalu. O zdviženém prostředníčku vyslaném z pár centimetrů přímo do tváře burmskému diktátorovi. O neskutečné paní Palinové, která se klidně mohla stát americkou viceprezidentkou. S lipstickem. A o sladké vizi nekonečné planetární megapárty, která propukne až  jednou všichni povinně procestují svět a stanou se velkou kosmopolitní rodinou globálních přátel. V tu chvíli navíc konečně přistanou mimozemšťané, kteří tu už pěkně drahnou dobu krouží, ale do toho marastu s bílými stopami zplodin za raketami středního doletu se jim moc nechce. Tahle „giant blue-green 24-hour mardi grass with the Bootsy Colllins bass vibrating through deep space“ bude však jasným impulsem k přistávacímu manévru. Joj, to bude den!

Cestování jako prevence válek, jako největší učebnice a jako nejlepší nástroj na bourání strachu a ničení mýtů – to je téma, které se proplétá celým večerem (ehm, sexy Evropa ví, Henry, tohle tluč do hlav hlavně Amíkům!). Rollins má cestování v krvi, potřebuje ho k životu jako vzduch, sůl a vodu. Je to pravověrný skřítek neposeda – nesnáší nudu. Řekněte mu, že má „volno“ a uštědříte mu ten největší trest a utrpení… („there is no off-time. Life still goes on, every second, all the time, so there is NO off time!“). Na turné je prakticky nepřetržitě od svých dvaceti. V Praze končila evropská část toho aktuálního, mluvícího, ale žádné zdržování či dlouhý sightseeing – mizí hned druhý den ráno a za necelý týden už bude zase na cestách po Státech. Heslo k tesání do žuly? „Life is short. Do stuff!“

Úsměvné momenty se střídají s vážnými glosami, všeho je přiměřeně a často bezděčně přikývnete, neboť ten chlap má sakra pravdu.  Rollins ví, co říká a rozhodně má co říct. Nementoruje, ale komentuje. Nekáže, ale nabízí názor. A úporně brojí proti cynismu (to je ta pravá metla lidstva!).

Zmínil jsem imitace. Henry výborně „umí“ George Dubjá Bushe a dává si ho s chutí. Hlavně teď, s úlevou, že po osmi letech je ten pán ko-neč-ně pryč, v bačkorách někde doma v Texasu, kde se možná po nocích učí gramatiku a zeměpis. Přesný je ale i jeho Obama, senilnící John McCane anebo slavný Kapitán Kirk alias William Shatner, Henryho velký kamarád a mimo jiné i hudebník (Rollins se spolu s Adrianem Belewem a Ben Foldsem podílel na Shatnerově druhé sólovce Has Been. Vygooglujte si info, je to zajímavá deska. Třebas předělávka Common People od Pulp je úchvatná!).

A ten okamžik, kdy lehce padal řemen? Ano, stalo se. V poslední části večera, kdy došlo na popis beskové cesty do Indie na akci u příležitosti 25. výročí tragického výbuchu chemičky v Bhópálu („měl jsem pár dní volno, tak mě napadlo, že bych tam měl být s nimi“). Tehdy se náš potetovaný světoběžník na pódiu ponořil do odborné analýzy, proč k výbuchu došlo a šermoval složitými chemickými vzorci. Najednou si říkáte, jasně, jasně, já dávám pozor, ale člověče… on v těch klipech stejně vypadá o hlavu a půl větší.. a co že to má na tom předloktí?.. jo a on má někde myslim i logo Neubautenů, že jo?.. A je to. Za okamžik však historka o Bhópálu končí, střih, budíček, jsme v jiné zemi, v jiné situaci, Rollins s lehkostí sobě vlastní okrajově otevírá oblíbené téma masturbace a sál je opět jeho.

I když hudba tentokrát nezazněla žádná (krom osobité interpetace části refrénu The Final Countdown v techno úpravě), došlo na ni taktéž. Souhlasné výkřiky ze tmy lemovaly zmínky o kamarádech z Fugazi, kapelách The Damned, The Stooges, Black Flag nebo kultovních Bad Brains, kteří Henrymu učarovali už jako klukovi a chodí na ně dodnes – což je vzhledem k nevypočítatelnosti frontmana Paula „H.R.“ Hudsona často tristní (až smutná) zkušenost. Ale who cares, staří kámoši jsou kámoši, no ne, navíc „většina lidí pod pódiem myslím ještě nebyla na světě, když jsem tu kapelu já poprvé viděl, což mi přijde veeeeery very coool“, a hlavně – hej, man, jsou to Bad Brains!!

Řečník Rollins je mistrem v trefování hřebíků na hlavy. Střídá postřehy a mixuje témata až s djskou přesností. Není třeskutě vtipný, ale břitce trefný. A velmi, velmi zábavný. Inu, léta praxe a obrovský pozorovací talent. Radost poslouchat. „Vím, že pozornost publika mám zhruba na 100, 120 minut, pak už začnou zívat a šilhat po hodinkách, tak se do toho holt snažím napcat co nejvíc,“ vysvětloval po vystoupení taktiku lingvistického náletu. V Akropoli sice oproti plánu přetáhl bratru o půl hodiny, ale publikum to (navzdory nepohodlným židlím) zvládlo se ctí. Jeho „Pra-gue-rians“, jak nás po Bushovsku laškovně nazval, mu rozuměli. Zase se, Henry, klidně někdy stav! Jen tak. Na kus řeči. Dík.

flp

*

Nášup:

William Shatner - Common People

Wiliam Shatner & Henry Rollins - I Can’t Get Behind That

Rollins Band - Liar

Henry Rollins on Nick Cave and Grinderman (Deanna následuje!)

Interview EN: pro web Chucka Palahniuka

Interview CZ: Nerad se poslouchám..

Home / Blog

PS. Výtah z textu vyšel v délce 1600 znaků v Reportu 3/10. (PDF)