FightDay, I’m in Club
Rekonstrukce do roka a do dne
Není to právě jednoduchý.. není to vůbec! jednoduchý.. pustit se do křížku s Klubem rváčů. Jelikož tím - mimo jiné - okamžitě obcházíte první pravidlo. První (a taktéž druhý) zákon. A to se nevyplácí. To hned agent Cooper a další pánové v kopiích a skrytých kopiích roztáčí smršť virtuální úředničiny, proti sedmi Fight Club rules staví svých sedm zmatečných a hrozí přes oceán věcmi různými. Naštěstí Ústí má v rukou požehnání z míst nejpovolanějších. Chuckův typicky roztomile rozsochatý dopis hovoří jasnou řečí a divadlo žije. Fight Club rulez. Uvolněte střed kruhu. Můžeme (smíme) začít.
Na premiérovou noc (páteční - jak jinak!) jsem byl připraven stylově. A to nejen duševně. Šrámy, boule, obražená bolavá žebra.. jakkoli na vině byl zrádný štěrk ze zatáčky provedené letmo v marné snaze dohnat před několika dny brněnskou tramvaj, zdálo se to pojednou příhodně tématické. Plus, poslední tři noci jsem toho moc nenaspal, dnešní noc také nebude krátká.. inu, něco je ve vzduchu. Jsme tu správně. This si cancer, right?
Pěsti a poznámky ve tmě
Jack nemůže spát, Marla je slyšet už z dálky, cinká, klape, dlouho nic a pak teprve se zjeví, Bob pláče, jeden single-serving frendík se poněkud nezvykle pídí po úderu (za odměnu) a pak už vše nabírá velkých obrátek. Dobře funguje hudba, když je třeba, spojuje, co má, když si situace žádá, spolehlivě násobí intenzitu “bojových scén”. Klipovitému rytmu napomáhá klipovitá scéna, umožňující rychlé střihy, jste v mžiku z výpravy nočním předměstím za drahocennou surovinou made in horních 10 tisíc (fat of the land!) u stolu v Paper Street, kde space monkeys horečně kompletují mýdlové kostky a mumlají zarytě to své. Tempo, tempo, není čas na hrdinství; či spíše naopak, není čas na diskuze a dril, tohle není cvičení, ale činění, jen akce nás může posunout dál. Blíž. Až když se dotkneš dna a ztratíš všechno, můžeš se odpíchnout, odrazit a získat VŠE. Víme všichni.
Casting? Vynikající je Matúš Bukovčan, vlastně jako vždy, ve své úřednicky nejisté roli a s nezaměnitelným akcentem je zkrátka stále Ústí’s-best-kept-secret a kdoví, zda tomu někdy bude jinak. Skepse a ležérnost výborného Marka Němce je natolik věrná, že člověk by se s ním podělil o poslední pilulku na spaní. Staging? Některá místa gradují s grácií a berou dech - skvělá je scéna Bobovy smrti, nebo Tylerův manifest, rámující první část představení. Sice jsme pravda v reálu o dekádu dál, plamenné proklamace samozvaného mluvčího znechucené Generace X nevyznívají s odstupem tak šokantně a sakrahustě jako v letech devět nula, zato si z Durdenovy řeči odnesete nový postřeh - záblesky až levicově třídního revolucionářství; jen tady nejsme na barikádách, ale pod železobetonovým krovem konce 20. století. A světlo na konci tunelů jaksi pořád nikde.
Bohužel trochu zapadla scéna s Raymondem K. K. K. Hessselem, jedna z klíčových situací celého románu a názorný sumář ideí Projektu Devastace (a mimochodem, úryvek, po jehož přečtení se David Fincher rozhodl Fight Club natočit). Raymond dostává lekci jaxepatří, díky Tylerovi se přestane točit v kruhu a snad i dostuduje, je to zlom v jeho životě a “večeře mu zítra bude chutnat tak, jako nikdy”, avšak následující epizoda navazuje až příliš rychle, síla okamžiku a filozofický přesah nevyzní, nemáte čas ho zpracovat. Jede se dál.
Režisér Filip Nuckolls už předem anonocoval, že se chce co nejvěrněji držet knižní předlohy, nerozptylovat se filmovým zpracováním. I přes nepřehlédnutelnou podobnost stylizace hlavních představitelů (především Jan Plouhar / Tyler si s sebou nese hodně z Brada Pitta, nemůžu si pomoci; Marla by také mohla paní Bonham Carterovou Burtonovou místy s přehledem dublovat..), budiž mu ke cti, že se mu to i v nelehké příběhové struktuře daří.
Palahniukově textu se snaží být věrný. Dokonce i ve zmíněné scénce s Hesselem je zítřejší apetit bývalého/budoucího studenta spojován pěkně s večeří (u Finchera je to snídaně). A je-li řeč o řeči, škoda místy až křečovitě doslovného převodu z angličtiny. Vedle zbytečného nadužívání zájmen můj, má, mojí to zabolelo nejvíce u “ústavu pro regulaci zvířátek”. Co je to?? Ale jak by řekl TD, you are not your language. Takže co. Navíc - veškerá jazyková zakolísání totálně vyváží moment, kdy Marla vítězoslavně třímá sáček s kolagenem a volá, “ťuk ťuk ťuk, nesu tuk!!!”!
Fight Club možná tak trochu patří do jiné doby, už dá větší práci se na něho vyladit, sílu si však ve vyprodaném prostoru, kde herci občas stojí jen pár kroků od vás, drží. Chytrými oslími můstky jsou i aktuální vsuvky, jako třeba live8ovské (po)píchnutí “nechceme vaše peníze, chceme vás”.
Jiný než v knize a odlišný i od toho filmového je Nuckollsův závěr. Na rozdíl od otevřeného, nedořečeného a hojně diskutovaného konce (je Jack/Tyler v nebi? V ústavu? Je Jack Tyler?) je na jevišti tečka jednoznačná, ostrá, šup, zkratka a šlus. Možná je to záměr, možná jen divadlo a jeho prostředky více nedovolují, třeba by rozdvojený hadí jazyk finálních stran Palahniukova příběhu nechtěně rozkymácel celou solidně vystavěnou konstrukci, třeba jen není čas na doslovy, tři tečky, na poznámky pod čarou.
Konec jiný, všechno dobré, kulisáci i herci si na baru sčítají rány, rekapitulují bojové nasazení, podává se Krvavá Marla a je to přesně tak, dnešní noc NEBYLA krátká. K dokonalosti chyběla snad jen přítomnost slibované “veverky pro štěstí”, talismanu z Chuckova dopisu. Anebo jsem ji jen přehlédl?
Světová premiéra Klubu rváčů se povedla. To představení jako takové se povedlo. Byl to první večer a když jste ve Fight Clubu poprvé, musíte bojovat. Tak pravil Tyler. Vím to, protože to ví on. Protože to víte vy.
A ještě vzkaz do všech regionů - prosímvás, pěkně vás prosím, je to Pó-la-Nyk. Paula-Nick.
Palahniuk.
Děkuji.
flp
(duben 08 - duben 09)
P. S.
(tohle jsem měl včera ve schránce. neříkejte to nikomu)
21_5. Nové místo. KR se stane ve Švandově. I když tonení friday fightday. Přiď. Tady už končí veškerá švanda. Smích off. &Zítra si nedávej clam chowder. Zbytek je clean.
TYLEr
*
Playboy Chuck (the Bearded Man!)
Tuk.
