April 22, 2011 

Spektakulární spektákl aneb Postav třeba Zeď

Dlouhé tři dekády museli fanoušci koncepčního díla The Wall čekat na jeho pravověrnou reinkarnaci. Odměnou za trpělivost jim bylo famózní provedení v režii hlavního architekta - Rogera Waterse.

Roger Waters: The Wall Live
O2 Arena, Praha
15. a 16. 04. 2011  

Politicko-psychologický manifest The Wall je silné a nadčasové dílo, což průběžně prokazují četná rekonstrukční provedení, z nichž některá bylo možno spatřit nedávno i na vlastní oči (řemeslnicky akurátní představení Australian Pink Floyd či srdcařsky vycizelovaná verze Filipa Benešovského). Avšak prožít si Pinkovo vnitřní i vnější martýrium ve společnosti původního autora, tedy zvukově i vizuálně se takřka dotknout originálu, to se věru nepoštěstí každý den.

Současná verze klade kromě leitmotivu válečné mašinérie akcent spíše na konzumní nešvary než na boj s vnitřními démony. Hotelové pokoje již není třeba obřadně pustošit. Za jednoho z hlavních viníků manipulace jedinců i mas, tradičně podtržené mj. promítanými citáty z Orwella či Kafkova Procesu, považuje Waters všudypřítomné technologie, které namísto aby zbližovaly, nás spíše izolují a komunikaci často devalvují. Paradoxně díky nejnovějším možnostem a vynálezům je však Zeď vzor 2011 taková, jaká je. A nic jiného jí ani ve věku „3D všeho“
a bujících sociálních sítí nezbývá.

Eat your meat!

Dokonalý (kvadrofonní) zvuk,  precizní muzikantské výkony a invenční práce s prostorem, to vše je u puntičkáře Waterse samozřejmostí. Špičková technika mu navíc umožňuje dokreslit vlastní děj příběhu hned v několika rovinách: jak v rámci celé postupně se vršící zdi (valící se krvavé tsunami, nalétávající bombardéry, obří červi při Waiting for the Worms nebo  kobercové nálety symbolů moci / konzumu / náboženství v Goodbye Blue Sky), tak i při projekcích na jednotlivé „cihly“ (konkrétní portréty padlých z různých globálních konfliktů, které na Watersův popud poslali příbuzní vojáků skrze jeho web).

Na rozdíl od originálního představení v roce 1980, kdy „mimo scénář“ zaznělo z pódia prakticky jen stručné „good evening, welcome“ (což ve své poučené interpetaci před rokem a půl na stejném mítě ctil i Benešovský), s publikem také Waters častěji komunikuje a viditelně si jeho zpětné reakce užívá. Tušení stínů
a mrazivé vykřičníky nicméně zůstávají.

img_0366_zed2.jpg

Big Mother Is Watching You

The Wall má pevný řád, v rámci kterého si Waters, zcela v duchu svého perfekcionismu, rád vychytá každou nuanci. Většinou se mu daří i přehršel nápadů a přetlak sdělení vybalancovat. Jen ty obr-detailní záběry zbídačených a podvyživených dětí při srdceryvném refrénu Bring the Boys Back Home už byly lehce přes čáru. Heal the world, to tu má na starosti někdo jiný, „iBelieve“…
Stejně tak nebylo jistě třeba do češtiny překládat už tak návodné „No Fuckin’ Way“ promítané při řečnické otázce „Mother, should I trust the government??“. Hlasitá reakce by byla zaručena i bez nápovědy.

Silným momentem mezi „třešničkami“ byla Mother, kdy si Waters se španělkou vychutnal duet se sebou samým – díky simultánní černobílé projekci o 32 let mladšího Rogera ze záznamu provedení původní Zdi v londýnském Earls Court. Skvěle fungujícím nápadem bylo i scénické ztvárnění ultraznámé Comfortably Numb, kdy Roger pobíhal před prvními řadami a gesty doprovázel (hrál) text, který z plošiny vysoko nad ním zpíval Robbie Wyckoff. Pokud vše dopadne dobře a za pár týdnů se na vrcholku zdi opravdu zjeví i anoncovaný ex-kolega David Gilmour (jeho účast na jednom z šesti londýnských večerů je – prozatím – potvrzena), bude pinkfloydovský „time travel“ dokonán.

The Show Must Go On

Ač svým způsobem smutné, děsivé i logické zároveň, The Wall je stále aktuální,
i když v lehce rozdílných kontextech. Při procházce plným domem bylo dobré vidět, že její poselství se dědí; dojaté a zasněné pohledy bylo možno spatřit hned
u několika generací, ne pouze mezi předpokládanými child-has-grown-the-dream-has-gone tatíky. Tu a tam zasedly k audiovizuální hostině dokonce celé rodiny.

Využití současného technologického potenciálu k maximálnímu zhmotnění složitých autorských vizí je pro tvůrce Watersova (či například Lucasova) formátu jistě lákadlem a výzvou. Proto vznikly „dokončené“ Hvězdné války, proto se zhmotnila stará dobrá Zeď. Dobře tedy. Kdo bude další? Genesis s opusem The Lamb Lies Down on Broadway? Inu, nebylo by to marné…  Jen příliš neotálet. Čas letí jako bláznivý. A červi čekají.

Is there anybody out there?

*

Filip Tomášek
6/7

*

In the Flesh..

Goodbye Blue Sky..

Hey You..

Run Like Hell..

Bonus track: Air Drummer

Outside the Wall: Recenze na iReport.cz

 

Comments

Leave a comment

Please fill-in all fields marked by red star (*).

*
To prove that you're not a bot, enter this code
Anti-Spam Image

Powered by WP Hashcash