Způsobit tsunami strunami.

Svým způsobem byl druhý tuzemský koncert SR výjimečný. Už léta s nimi stabilně vystupuje smyčcové kvarteto Amiina, do středu Evropy a dál se však dívkám prý cestovat nechce. Možná se bojí o nástroje, kdo ví. Sluncem prohřáté Prahy se bohužel zalekla i slibovaná dechová sekce, což je škoda, bíle odění muzikanti jinak spíše statickou show hezky oživují, procházejí publikem, pomáhají se sbory, když je třeba, buší do bubnů, atd. Inu, co naděláme. Jak zaglosoval kolega, „nemají-li dechy, musí si vystačit s echy.“ A přesně tak se i stalo. Absence smyčců byla nakonec citelná jen v několika skladbách, většinu večera se osamělým ostrovanům dařilo dohánět handicap pomocí smyček, kláves, flétnou, či řádným hřmotem kytary, zhusta poháněné Jónsiho smyčcem.

Atmosféru dokázali SR i v základní sestavě nastavit výborně. Své nálady budují pomalu, ale jistě, jako imresionističtí mistři zvuku, výborně pracují s dynamikou a umějí předvést nejtišší ticho před bouří i dunivý soundtrack k vichřici Emma. Pomáhala i střídmá scéna a vynikající ozvučení (v tomto prostoru ne vždy pravidlem!). Anebo drobnosti, např. po pečlivém nádechu nádherně držený poslední tón Svefn-G-Englar, zásah hlasivkami do morku kostí, téměř půl minuty, až už diváci skoro nezvládali tleskat. A když při finále Festival začalo dokonce „sněžit“, jakoby se v hale opravdu ochladilo. Jindy možná efektík na hranici kýče, zde však v pořádku a roztomilé.

Jakkoli pro část aktuálního alba by mohlo platit cynické „líná hudba, holý neštěstí“, naživo převažuje energie, pomalejší tempa jsou vybalancována hybnějšími songy a koncert tak na hluchá místa a spadlé řemeny nenaráží. V kontextu dřívějších show SR je novým prvkem i opatrná komunikace s publikem. Dříve nezaznělo jediné slovo, kapela ponořená do sebe odehrála vše na jeden zátah a místo přídavku jen na plátno promítla obrovské „takk“ (díky). Nyní působí Islanďané uvoněněji, tu a tam probleskne i jemný humor nebo potutelné úsměvy (to když zpěvák Jónsi totálně zkazí nástup). Publikum na oplátku s chutí na vyzvání participuje v dovětku k Hoppípolla (zpěv, dokonce i „přesčas“, po konci skladby) či během skotačivé Gobbledigook (rytmické vytleskávání).

Po mikropauze nastal obvyklý makrozávěr, který neomrzí - grandfinále ve formě Untitled 8, gradující téměř třináct minut z nuly do zvonivé kakofonie zvuků. Velmi důrazná tečka. Tož na viděnou snad dříve než za sedm (Praha) či šest (Flp) let!

*

Videoblog / Pragur Rós:

Olsen Olsen

Heysátan (vážně to neznamená Fuj, čerté?)

Sæglópur

Gobbledigook

Popplagið

*

Přídavky:

Taking Inní mér syngur vitleysingur for a ride. (a jedéém!)

SR Live at MoMA, NYC. (hezky nasnímáno, hezky sestříháno.. a zazní i hymna!)