Dejte mi svůj hlas!

„Symfonický orchestr je nejlepším analogovým synťákem na světě,“ tvrdil kdysi Elliott Sharp. V tomto ohledu mají všechna věhlasná tělesa planety v McFerrinovi silného konkurenta. Pestrost zvuků a žánrů, keré tento odredovaný šaman v riflích a tričku zvládá mixovat výhradně hlasem (a prací s tělem jakožto perkusívním nástrojem), je obdivuhodná. Latino etuda se překlopí do jemné africké ukolébavky, najazzlá hříčka je následována variací na barokní téma.. A vše přitom vypadá tak jednoduše…

Btw, snad od dob Oceánu jsem nebyl svědkem tak velkého zájmu o merchandise už PŘED akcí. Lidé se jak magnety sesypávali na stánky u šaten hned po příchodu do budovy a trička všech velikostí mizela po desítkách, jako kdyby se měly sympatie k umělci před vstupem do sálu tvrdě kontrolovat. Vzhledem k věhlasu hvězdy večera a především ke skladbě publika, dané (nejen) razantní cenou vstupenek, je však i tato “miniabnormalita” vcelku pochopitelná.

Bobbyho koncerty ovšem rozhodně nejsou jen společenskou událostí. Improvizace si zde, jak známo, podává ruku s interakcí. Ale netřeba se bát: McFerrin je mistrem svého řemesla, jeho civilnost a humor vás během chvilky stoprocentně odzbrojí. Mávnutím ruky si rozdělí sál napolovic a gesty dává povely ke střídání zrcadlových frází (vpravo se pěje o kvartu nahoru, nalevo o kvartu dolů). Nebo promění stage v imaginární klávesy, poskokem naznačuje změny tónu a po strop vyprodaný Kongresák poslušně zpívá, jak Bobby skáče. Jindy zase nechá všechny (včetně diváků sedících za ním na jevišti) držet dlouhý tichý tón a do podkladu pak se zavřenýma očima vystřihne táhlou orientální melodii.

Improvizační pětiminutovky prokládá osvědčenými songy – zazní Blackbird (se švitořivou asistencí publika v refrénu), či „rozjetá“ Drive. Došlo i na neslavnější Ave Maria v historii, ovem nebylo to zadarmo. Bobby navrhl, že zatímco on bude mít na starost Bachův (původně varhanní) doprovod, obecenstvo má za úkol kontrovat Gounodovou vokální linkou. Nevím, co se dělo v ostatních sekcích, ale několik blízko pódia usazených věciznalých sboristek pomohlo z nelehkého kousku vytvořit vskutku kouzelný zážitek.

Mimochodem, je třeba zdůraznit, že autor tohoto textu, už od ledna smířen s tradičním postem na balkoně, dluží pořadatelům velkou poklonu za rozhodnutí usadit zástupce tištěných médií téměř do středu první řady. Zprvu z toho mezi kolegy vypukla jemná panika, kdy nebylo úplně jasné, zda záměrem bylo umocnit zážitek z ferrinovských féerií, či cynicky vystavit novináře přímé konfrontaci s umělcem, známým zálibou testovat pěvecké schopnosti jednotlivců. Možnost sledovat Bobbyho při práci takřka z několika metrů však veškeré obavy přebila a celkový prožitek koncertu byl - alespoň pro mne - umocněn několikanásobně (ano, na vokální test první linie nakonec také došlo, ale díky sousedící slečně jsem mikrofonu unikl asi o 30 cm).

V průběhu večera si skromný (a povětšinou mlčenlivý) zpěvák zval na jeviště vybrané reprezentanty pořadatelské země. Výbornou minimalistickou pětihru s ním rozehráli Clarinet Factory, v soustředěném duetu se pak blýskl i Dan Bárta (a nebylo by vůbec od věci, kdyby tito dva pánové své krátké setkání v budoucnu řádně rozvinuli!).

S chlapci z Boni Pueri, oděnými do ferrinovských triček, si nejprve krutě pohrávala nervozita. Bobby je však mimo jiné i pedagog, po pár uvolněných legráckách dostal sbor přesně tam, kde ho potřeboval mít, a na závěr si spolu střihli vzorový šestihlasý circle song (utíkejte si pustit stejnojmennou desku).

Spokojenost a vděk přítomných byly dobře patrné z následného dlouhotrvajícícho potlesku vestoje. Ani ten však usměvavého Angličana z New Yorku k přídavku nepřiměl. Inu, dobrého poskrovnu. Zítra se bude zpívat všude.

flp

*

Video:

Bobby v Praze

Bobby na Plovárně