May 8, 2008 

Live: Portishead, Munich, Tonhalle 02.04.08

Reinkarnovaní Britové do tuzemských luhů a hájů ještě patrně hodnou chvíli nedorazí, proto musí hora k Portisheadovi. Z koncertního itineráře volíme geograficky přívětivý Mnichov a s mezizastávkou v K-Varech a dvou povinných řidičských energy cappuccinech parkujeme Miníka u komplexu, který jest jakousi „místní Stodolní“. Krátká naučně-potřebná vycházka do útrob lokálního bánhófu a stručné nepivo v zašeřeném lokálu vedle klubu. „Feel špás“, loučí se kelnerka. Danke šén.
dsc01382.JPG
Střih. Rovnou qěci. Po úvodních dvou písních je reakce publika jakás takás, ve srovnání s bouřlivým přijetím prvních tónů Mysterons by se však předchozí potlesk dal označit přívlastkem Silence. Němci vůbec vykazují obrovský rozdíl v přijetí staších věcí a skladeb z P3. Z novinek reagují živěji pouze na Machine Gun (protože singl) a na akustický úvod The Rip (protože připomíná asi tři melodie z Out Of Season). A v tom nám to s hanbou dochází – „žižkovácky“ nazvaná deska má do data vydání ještě T minus 26 dní. Dá se vcelku bez přehánění předpokládat, že na rozdíl od disciplinovaných a dobrému torrentovému vychování patrně věrných Němců by atmosféra řekněme v Akropoli byla v tuto chvíli hodně rozdílná… Až by se možná Beth a spol. divili.

Á propos, Beth. Je stále kouzelně křehká, zranitelná, lyricky sebezoufalá, většinu času schoulená do sebe, i když na druhou stranu průběžně rozdává plaché úsměvy, gestikuluje směrem k posluchačům… Zajímavé je, že za celý koncert si ani jednou nezapálila (srovnej s frekvencí přídělu nikotinu na DVD z Roselandu). Že by respekt k místním zákonům? (v klubu mají kuřáci přísný zákaz). Pokud je tomu opravdu tak, její přístup je sympatický a zaslouží potlesk (i když trpět musela jako pes… nebo jako Beth).
43927portishead.jpg
Portishead na aktuálních koncertech setlist nemění a ani Mnichov nebyl výjimkou. Překvapivých míst je pro reprtoáru-znalé relativně málo, jakkoli vidět a slyšet je po těch letech, být u toho, je samo o sobě silným zážitkem. „Oživením“ jsou detaily a maličkosti, jako tu a tam pozměněný Adrianův riff, protažené sólo v Glory Box, nebo restart po nevydařeném nástupu Only You. Tenhle song je vůbec smolný, Beth opakovaně nedosáhne na refrénovité výšky, omlouvá se gesty i zkroušeným výrazem, zkouší nasadit níže… Pokud by přece jen mělo v dohledné době dojít ke změně playlistu, Only You je prvním adeptem.

Koncert plyne jako nalajnované představení, dokonce i spontánně vyhlížející výlet Beth k prvním řadám ve finále závěrečné We Carry On ztrácí při bližším průzkumu záběrů z ostatních koncertů na příslibu jedinečnosti. Přesto mi to nějak nevadí. Portisheadští se nerozptylují změnami, o to víc se soustředí na provedení toho, v čem jsou si jisti. Well, kdybyste nehráli skoro dekádu, také se mnoha přemetů a improvizací neodvážíte…
p3-21.jpg
Povinná Sour Times zní v „Roseland“ verzi (odlehčené aranžmá, proplétané perkuse ke konci…), souživá Wandering Star je ještě souživější, když se bez beatů odhalí pouze v triu kytara, basa, zpěv (jak ji prozradil už koncem února Pitchfork). Začít bouřit v pauze na konci Roads, kdy song jetě není na konci cesty, to je snad fanouškovská viróza (stejně jako tendence začít tleskat do rytmu po nástupu bicích v první sloce). Skvěle (drsně) vyznějí naživo Cowboys!! Machine Gun je singlem roku. Nekompromisní industriální minimalistická perla, kterou by měli postupně zremixovat Thom Yorke, Trent Reznor, Karl Bartos a Blixa Bargeld.

Nové skladby bez problémů zapadají do těch letitých, časová propast není příliš zřetelná. Portishead se podařilo vrátit se s hlavou vztyčenou, laťku nepřeskočili, ale nepodlezli, jsou sami sebou a přesto jiní. Jako celek je album P3 nálož, s přibývajícími poslechy mrazivé hrany sice trochu otupí, ale prvních několik blízkých setkání třetího druhu je drsných. Posledních osm devět let zřejmě nebylo v městečku poblíž Bristolu moc veselo. Inu, chtěli jsme to, tolikrát jsme o tom nad sklenkou snili, dokola o nové desce debatili, tak to máme. Buch a enjoy. Ticho a poslouchej (listen/obey).

portishead.jpg

V živém provedení, bok po boku s bezpečně známými melodiemi, asi nejzřetelněji na stupnici gloomovitosti vítězí Threads (ne se třemi, ale hned se čtrnácti mrazivými tečkami nedořečených strastí v Adrianově kytaře). Silné silné silné. We Carry On je pro změnu vynikající volbou na závěr. Gradující, naléhavá, energická, s pulzujícím beatem & jasným poselstvím v názvu, a tak nakažlivá, že po návratu do vozidla si ji okamžitě musíme pustit znovu.

All in all… Zvuk ucházející, prostor příjemný a pro tuto příležitost „tak akorát“. Spokojenost. A to i přesto, že pro část naší výpravy by se dal výhled z tradičního spotu u zvukaře shrnout do konstatování „Němci jsou vysocí“. Prakticky jediným výraznějším zklamáním večera byla předkapela Kling Klang. Z náslechů na myspace to vypadalo na pořádnou porci temného electro-rocku, název zaváněl odkazem až ke Kraftwerk, zvědavost se množila, ale výsledkem byla podivná směs rozháraných instrumentálek (à la kdysi-jsme-měli-rádi-Stereolab-víte) a skladeb, kdy se nejistý zahuhlaný zpěv mísil s nevkusně zábavovou kytarou. Smíšené pocity nezachránily ani hojně využívané prastaré analogy.

Se vší úctou k novým jménům, opravdu upřímně se těším velmi, až jednou půjdeme na koncert a zlomíme tuhle kletbu (že jo, Dejve?) Z předskokanů Tindersticks, Pearl Jam, Portishead, či Sigur Rós už by se dala stvořit lehce odpudivá kompilace třeba pro Guantanámské rezidenty, kteří se opakovaně obořili na dozorce, nebo potřetí odmítli vypovídat.

Inu, nechme se přeqapit. Let’s carry on. Portishead budiž pochváleni. Danke šén, Mnichov!

Flp

tonhalle.jpg

P(3)S.

Naznačená německá antipatie k ilegálním způsobům získávání hudby nechť je místním přičtena ke cti. Největší respekt k „pod-load-ným“ praktikám a ještě k tomu na domácí veřejnoprávní půdě však o několik týdnů později zademonstroval dramaturg (nejen) regionální televizní hitparády pro kojence až babičky a „legenda severomoravské hudební scény“ Tomáš Krygel.

Koumák Krygel totiž dokument o českých horolezcích na K2, vysílaný ČT v neděli 27. dubna, podkreslil krom jiného (Sufjan Stevens, Björk, poslední Radiohead a…, ehm, Touha Daniela Landy [která mi pak za trest pískala v uších asi tři rána]) i hojnými ukázkami z P3. Tedy z alba, které oficiálně ještě nevyšlo. Tomu říkám příklad masám. Krygel je zázrak, kámo, zázrak.

*

Setlist:
Silence
Hunter
Mysterons
The Rip
Glory Box
Numb
Magic Door
Wandering Star
Machine Gun
Over
Sour Times
Only You
Nylon Smile
CowboysThreads
Roads
We Carry On

dsc01381.JPG

Carlist:
_tam
Radiohead – In Rainbows
Portishead – P3
Portishead – Roseland NYC Live
Portishead – Portishead
-
_zpět
Portishead – We Carry On; Machine Gun
Joy Division – Substance
Nick Cave & The Bad Seeds – Let Love In
New Order – Get Ready
Nšoči – Jaksi Taksi.

Video:
Cowboys, Glory Box

 

Comments

  1. vynikajici recenze… klobouk dolu, jiz po nekolikate.

    Comment by dk  [9:59, May 9, 2008]

  2. Taktéž chválím recenzi - dokázala jsem si to díky ní živě představit.

    Co se týče dokumentu o K2, viděla jsem a znějících Portishead jsem si jak jinak než všimla, akorát až při čtení tvých řádků si uvědomila tu souvislost s ještě nevydanou deskou. No, nejspíš to bude tím, že já jsem v té době měla desku už dávno ztaženou a velmi dobře naposlouchanou… :-))

    Comment by Veru  [13:14, June 24, 2008]

Leave a comment

Please fill-in all fields marked by red star (*).

*
To prove that you're not a bot, enter this code
Anti-Spam Image

Powered by WP Hashcash